The Pogues – Irský punk-folk s flaškou v ruce

The Pogues hráli cosi dosti těžko pojmenovatelného, většina lidí se shodla, že šlo o punk, ale ne o punk ledajaký, bylo dosti neobvyklé, aby v takové skupině nebyla elektrická kytara. Kapela byla uvedena na výši Shane MacGowanem, jehož alkoholismus však the Pogues také přivedl k rozpadu původní podoby. V The Pogues sice pili dost skoro všichni, ale dokázali to také vydržet, na rozdíl od MacGowana. The Pogues s MacGowanem hráli 1982-91, definitivně se pak rozpadli 1996.

Shane MacGowan, založil the Pogues v roce 1982, poté co odešel z the Nips (dříve Nipple Erectors, což muselo být díky sexistům zkráceno), když v Londýnském metru potkal člověka hrajícího na píšťalku (tin whiste). Zeptal se ho, chtěl by s ním hrát a tak se Peter „Spider“ Stacy přidal k MacGowanovi. Tito dva ještě přijali dalšího původního Nipple Erectora Jamese Fearnlyho s kytarou. Tak byl utvořen základ The Pogues, kteří se ještě nazývali Pogue Mahone (což bylo také změněno, neboť Mahone je v irské galštině dosti nepěkné slovo). Nejprve hráli klasické irské skladby, avšak k Pogue Mahone se čas od času přidávali Jem (Jeremy) Finer, hráč na banjo a na kytaru, Andrew David Ranken na bicích a basistka Cait O´Riordain. James Fearnley začal hrát na akordeon, MacGowan na kytaru. Když již bylo v Pogue Mahone šest hudebníků, repertoár se rozrostl o MacGowanovy skladby, a tak vešli Pogue Mahone po čase ve známost jako poněkud ožralá a divoká, přesto však dobrá kapela.

V roce 1984 si zkrátili jméno na the Pogues a vydali svůj první singl Dark Streets of London a Clash si je vybrali jako předkapelu. Na podzim téhož roku se dohodli se Stiff Records a vydali první album Red Roses For Me, které znamenalo dost velký průlom, The Pogues se stali známými jak v Británii, tak v USA. Jejich hudba byla zatím jen rozvedením hospodských odrhovaček a několika milostných písní, odborníci se shodovali, že jejich hudbě stále cosi trochu chybí. To byla i jejich jediná výhrada k druhému albu z roku 1985 – Rum Sodomy and the Lash. Zde již MacGowan získával kontrolu nad svým hlasem a začal se více soustředit na zpěv, takže kytaru, na kterou doprovodně hrál, musel odložit. I tak se první dvě alba tolik nelišila, přesto se stala možná nejslavnějšími a nejoblíbenějšími.

V roce 1985 se k The Pogues připojil kytarista Philip Chevron, následovala ovšem ztráta v podobě Cait O´Riordain, neboť jak Chevron výstižně řekl: „Když Elvis Costello, producent, kterého jsem přivedl, přišel k the Pogues, zamiloval se dvakrát. Do The Pogues a do Cait.“ Nu a skutečně se po nedlouhé době Cait a Elvis vzali, žijí spolu dodnes.

Později byla Cait nahrazena Darrylem Huntem. Kapela v roce 1986 natočila společně s the Dubliners první hit, který se umístil opravdu vysoko v žebříčcích, a to the Irish Rover. Zde již bylo vidět, že zvuk the Pogues se trochu mění a MacGowan zpívá lépe a lépe. V roce 1987 se přidal multiinstrumentalista Terry Woods, hrající především na mandolínu, čímž se vyrovnal počet Irů a Angličanů ve skupině. Tříletá pauza mezi druhým a třetím albem byla věnována pozměňování a mírnému uklidnění přílišné divokosti the Pogues. Na třetí album z roku 1988, If I Should Fall from Grace with God si ale nestěžoval fakticky nikdo. To, že hrálo najednou osm lidí bylo dost cítit a tak bylo dosaženo velmi bohatého a velmi kompaktního zvuku. Na albu byl také největší hit the Pogues, a to Fairytale of New York. Zlí jazykové tvrdí, že píseň byla tak úspěšná díky tomu, že nebyla podle naturelu skupiny, já osobně s nimi souhlasím. Tato píseň, vlastně vánoční koleda, byla nazpívána i Kirsty MacColl, která se jen namátkově a na chviličku připojila. Bohužel zemřela 1999, opilí turisté ji na moři přejeli motorovým člunem.

Další album z roku 1989 Peace and Love nemělo již tak fantastický ohlas, ačkoli bylo v něčem lepší než jeho předchůdci. Zde již bylo možno poznat, že MacGowan chce hrát stále ony staré osvědčené hospodské písně, zatímco zbytek kapely jde za trochu jiným cílem. Toto se protnulo již v If I Should Fall from Grace with God, kde to vytvořilo harmonii, v Peace and Love to místy působí trochu nečistě. Jsou zde skladby nabité alkoholismem a agresí, ale také některé klidnější a spíše „přátelské.“ Zde se vyskytly i písně, jejichž texty nepsal MacGowan, ale začala zářit hvězda Jema Finera, jehož Night Train to Lorca byl zásah do černého. V budoucnosti pak psal podobné texty o průmyslu a industrializaci, o lidských imperfektnostech a i když byl MacGowan výborný textař, pro mnohé i básník, Jem Finer ho podle mého mírně překonal. Na tomto albu se místy objevil problém s MacGowanovým hlasem, který již nebyl schopen vše zvládnout. Toto byla největší potíž alba Hell´s Ditch, vydaného 1990, které již bylo bráno jako nepříliš dobré. Pravdou je, že z původních the Pogues tu toho moc nezbylo, ale kvalita tu stále byla, i když nevyhovovala všem. Místy musel MacGowanovy povinnosti ve zpěvu převzít Spider Stacy, což ale nebylo ono.

V roce 1991 byl MacGowanův alkoholismus tak příšerný, že mu bylo doporučeno opustit kapelu. Učinil tak. Po nějakou dobu s the Pogues hrál ex-Clash Joe Strummer (zemřel 2002) Poslední dvě alba, Waiting for Herb (1993) a Pogue Mahone (1996) byla trochu neprávem opomíjena, neboť smutnou pravdou je, že zpěv nyní nebyl tak kvalitní jako dříve, ale the Pogues nyní realizovali své nápady a hudební fantazie, které byly velmi dobré. Na konci roku 1993 opustil kapelu Philip Chevron, který byl dlouhodobě nemocen a Terry Woods odešel jen o měsíc později, i tak bylo poslední album plné kvalitních skladeb. The Pogues se v dobrém rozešli 1996, čas od času se ještě spojili na ojedinělý koncert.

Diskografie:

Red Roses For Me (1984)
Rum, Sodomy And The Lash (1985)
If I Should Fall From Grace With God (1988)
Peace And Love (1989)
Hell’s Ditch (1990)
Waiting For Herb (1993)
Pogue Mahone (1995-96)

Essential Pogues (1991)
The Best Of Pogues (1991)
The Pogues, The Rest Of The Best (1992)
The Best Of Pogues, Vol. 1 (1997)
The Best Of Pogues, Vol. 2 (1997)

/autorem článku je Jakub Tomek/

2 srpna, 2016 by